Životopis

• Narodil se na Českomoravské vrchovině v rolnické rodině. Vzdělání získal na vyšší zemědělské škole, poté byl odveden na frontu v řadách rakousko-uherské armády a padnul na ruské frontě do zajetí. V Rusku vstupuje do nově se tvořících československých legií, účastnil se bitev u Zborova, Bachnače a proslulé sibiřské anabáze. Do Československa se s jednotkou vrátil v roce 1920. Po návratu pak dva roky vede otcův statek v Hroznatíně. Od roku 1922 je důstojníkem Československé armády, v jejíž hierarchii prošel řadou funkcí, mimo jiné byl i zástupcem velitele praporu na Podkarpatské Rusi. Též působil jako učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích. Za zářijové mobilizace roku 1938, v době ohrožení republiky nacistickým Německem, působil ve funkci velitele pěšího pluku. Po okupaci Československa působil krátce v odbojové organizaci Obrana národa, ale již v červnu roku 1939 odešel ilegálně do Polska, kde velel vznikající československé jednotce v Krakově. Po přepadení Sovětského svazu Německem se stal velitelem 1. československého samostatného praporu v Sovětském svazu. Díky sbližování s československou komunistickou emigrací v Moskvě a díky její podpoře pak rychle postupoval ve velitelských funkcích čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu až byl nakonec v srpnu 1945 jmenován armádním generálem. Po návratu do Československa vstoupil do politiky, když se jako nestraník stal ministrem národní obrany. Tuto funkci vykonával až do dubna 1950, kdy byl vystřídán A. Čepičkou. Stal se náměstkem předsedy vlády a předsedou Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl i těchto funkcí zbaven a v roce 1952 byl dokonce několik měsíců vězněn. Poté pracoval jako pomocný dělník v JZD v rodném Hroznětíně, kam i s rodinou odešel. V roce 1954 se znovu vrátil na politickou scénu. V letech 1954-1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění, dlouhá léta byl též předsedou Svazu protifašistických bojovníků, v letech 1955-1958 byl náčelníkem Vojenské akademie K. Gottwalda v Hranicích, poté byl náčelníkem Vojenského historického ústavu v Praze. V období tzv. pražského jara byl po abdikaci A. Novotného tím, kdo měl být schopen nalézat kompromisy mezi reformními komunisty a stalinisty. V březnu pak byl zvolen prezidentem. Svobodova činnost během sovětské okupace Československa v srpnu roku 1968 není dodnes příliš jasná. Na jedné straně byl považován za člověka, který odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády A. Indry, ale již nedlouho poté se stal, vedle G. Husáka, jedním z hlavních normalizátorů. Od dubna 1974 nemohl již pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský úřad, kterého se však nechtěl vzdát. Proto musel být v květnu 1975 přijat zvláštní zákon, který ho funkce zbavil. Umírá o čtyři roky později. Autor memoárových knih Z Buzuluku do Prahy a Cestami života.

Poznámka

• Pochován na hřbitově v Kroměříži.